ID datové schránky: x7rbuz8

cz

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Háj u Duchcova
Háj u Duchcova

Hana Benešová (16. 7. 1885 - 2. 12. 1974)

Hana Benešová (16. 7. 1885 - 2. 12. 1974)

Hana Benešová

rozená Anna Vlčková, byla manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Narodila se v Domaslavicích ve strážním domu č.p. 25 na trati Litvínov Louka - Moldava v Krušných horách.

Když jí bylo 14 let, vzala ji k sobě na vychování teta, která zdědila značné jmění. To se rozhodla vložit do vzdělání a výchovy své neteře. Jak se později ukázalo, byla to investice správná.

Se svým budoucím manželem se seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 s Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Svatba proběhla na podzim 1909.

Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje a po odchodu Beneše do exilu strávila Benešová jedenáct měsíců ve vězení. Neviděli se tři roky. Znovu se setkali až na začátku roku 1919.

Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství Hany skončilo potratem.

Během první republiky vstoupila do podvědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí. Během druhé světové války pracovala pro Červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Masarykové to byla až Hana Benešová, kdo vytvořil představu o československé první dámě.

Do komunistického puče v únoru 1948 prožívá první dáma nejlepší roky. Paní Benešovou národ miluje a uznává ji. Předúnorový vývoj stojí Beneše mnoho sil, které odnáší zdravotně. Abdikuje v červnu a v září 1948 umírá. Čeká ji ještě 26 let v osamění. Umírá 2.12.1974 v bytě na Loretánském náměstí, kde byla neustále pod dohledem tajné státní bezpečnosti. Po smrti manžela, kdy se stáhla do ústraní, ji ještě dlouhá léta lidé poznávali v tramvaji a na důkaz úcty povstali.

Informaci o její smrti přinesly komunistické noviny až několik dní po jejím pohřbu. Byla pochována spolu se svým manželem v hrobce v areálu vily v Sezimově Ústí. V závěti odkázala vilu svou a svého manžela táborskému muzeu s tím, že tam má být vybudovaný Benešův památník. Komunisté tak neučinili, vilu používala vláda (a dodnes používá). V těsné blízkosti vily vznikl Památník Edvarda Beneše v roce 2000 (provozuje Husitské muzeum v Táboře).

V roce 1946 byl podle ní přejmenován Důl Bihl na Důl Hana. Na pozvání horníků k účasti při tomto slavnostním aktu však Hana Benešová nereagovala.

V neděli 26.května 1991 ve 14 hodin Sokol Duchcov spolu se Skautským oddílem Duchcov za účasti hájských občanů odhalili na bývalém strážním domku Českých drah pamětní desku. Aktu odhalení desky se zúčastnilo 70 občanů.


Zdroj: Wikipedia, idnes a František Nachtman, kronikář obce


Tomáš Brožík

-----------------

Anna Vlčková pocházela z nemajetné rodiny, její teta se však rozhodla věnovat část nabytého dědictví na její vzdělání. A tak Anna studovala na pařížské Sorbonně, kde se roku 1905 setkala s Edvardem Benešem.

Narodila se roku 1885 v Domaslavicích na Teplicku. Její otec se vyučil krejčím, ale protože rád hrál na různé hudební nástroje, jedenáct let působil u vojenské hudby. Potom pracoval jako traťový strážný u dráhy. Maminka se živila jako švadlena. Roku 1899 si ji jako čtrnáctiletou adoptovala teta Eva Šulcová. Zdědila větší jmění po smrti své zaměstnavatelky a část prostředků se rozhodla věnovat na vzdělání neteře. Anička se mohla přestěhovat do Prahy a navštěvovat Průmyslovou (později Rodinnou) školu, potom vychodila ještě obchodní školu. Společně s tetou bydlely na pražských Královských Vinohradech v ulici U Riegrových sadů, v domě pražského policejního ředitele Václava Oliče. Tam vzniklo celoživotní přátelství Anny Vlčkové s dcerou Oliče, také Annou, přezdívanou Aťa. Obě kamarádky odjely roku 1905 do Paříže, aby se zapsaly ke studiu na Sorbonně. Spřátelily se s další Češkou, Ludmilou Šmolíkovou. Snoubenec Šmolíkové, novinář Švihovský, všechny tři seznámil se svým známým, tehdy také studentem Sorbonny, Edvardem Benešem. Edvard na dívky zapůsobil jako „starý mladý muž“.

Společně ale začali chodit na přednášky francouzské literatury a historie. Beneš jim zpočátku dával najevo, že s otcem Ati, komisařem Oličem, který byl v Čechách nazýván „katem Omladiny“, rozhodně nesympatizuje, pokládal se spíše za jeho nepřítele. Dívky to překously a postupně jej začaly pokládat za neformálního duchovního vůdce. Česká skupinka se takto skrývala rok, když přišly letní prázdniny. Anna s Aťou měly jet do Prahy a Beneš plánoval pokračovat ve studiu v Anglii. Začal si všímat toho, co mu občas přátelé naznačili: Anna Vlčková o něm mluví se zájmem. Ačkoliv původně žádný vztah se ženou neplánoval, pochopil. Poprvé a také naposledy v životě napsal pro Annu báseň. Vysvětlil jí, že na něj bude muset čekat, než dokončí studia.V květnu 1906 se v Paříži zasnoubili. Beneš, který se kdysi v rodných Kožlanech zklamal s úplně jinou Annou, Annu Vlčkovou přejmenoval na Hanu. Ona souhlasila, až do konce svého života se už vždy podepisovala Hana.

Roku 1906, 6.listopadu, měli s Hanou svatbu v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Beneš začal pracovat na své vysokoškolské profesuře a vstupu do politiky. Hana Benešová se důsledně snažila uchránit svého muže od starostí praktického života a ten svůj podřídila jemu. Beneš se stal docentem sociologie a o rok později i docentem na technice. Hana pomáhala s opravováním studentských prací, dělala mu výpisky z různých pojednání, přepisovala texty přednášek a starala se i o archiv. Jejich život zcela změnila zpráva o atentátu na následníka trůnu 28.června 1914 v Sarajevu. Beneš ihned pochopil šanci na změnu, ve válce spatřoval naději na rozpad Rakouska. Na podzim se setkal s Masarykem, který mu předestřel svůj plán na aktivity v zahraničí. Beneš mu nabídl věno Hany, které získala po smrti své tety. Když Masaryk v prosinci 1914 odjížděl do Itálie, měl s sebou několik tisíc, které mu Beneš dal: „De facto Beneš financoval začátky naší revoluce“, vzpomínal později Masaryk.

Benešovi žili ve stejném domě policejního rady Oliče, jako dříve Hana. Olič mezitím již také tajně patřil do protirakouského tábora. Hana připravovala šifrované zprávy, které Beneš rozesílal a Olič předstíral, že o ničem neví. V září 1915 Edvard Beneš tajně následoval TGM do emigrace. O jeho plánovaném odchodu byl informován poměrně široký okruh lidí, který zahrnoval českou odbojovou organizaci Mafii, v jejímž čele Beneš stál po odchodu profesora Masaryka v roce 1914. O jeho tajných plánech na odchod věděla i rakouská policie, bezprostřední kroky však nepodnikla, přišla ale na informační kanál mezi pražským spolkem Mafie a Švýcarskem. Hana Benešová i Olič byli zatčeni.

První dáma republiky

Po vzniku Československé republiky, na kterou historicky navázala naše současná republika česká, jsme měli až do uchopení moci komunisty jen dva demokratické prezidenty: Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Jaké byly jejich ženy nebo řečeno dnešním slovníkem, první dámy?

Vzdělaná a inteligentní Charlotta Gariggue Masaryková žila v době prezidentství svého muže v ústraní z důvodu psychických problémů, které ji trápily. Zejména po její smrti zastávala roli první dámy dcera Masarykových, Alice. Rovněž vzdělaná, elegantní Hana Benešová stála po boku Edvarda Beneše po celou dobu. Když byl v roce 1935 zvolen prezidentem, i když pak v roce 1938 po podepsání Mnichovské dohody abdikoval. A byla s ním i tehdy, když se v roce 1946 znovu stal prezidentem, aby pak v červnu roku 1948, několik měsíců po komunistickém převzetí moci, abdikoval. Byla to právě Hana Benešová, která utvářela představu o první dámě. Lidé ji obdivovali, milovali a uznávali. Když už jako vdova, po nastolení komunistického režimu, nastoupila do tramvaje, lidé demonstrativně povstali.

Cesta Hany s Edvardem Benešem rozhodně nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. V době jeho odchodu do emigrace v roce 1915 byla zatčena v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou. Tajné zprávy mezi Švýcarskem a pražským odbojovým spolkem Mafie byly přepravovány v látkovém knoflíku od kabátu. Policie se tak dostala i na stopu Edvarda Beneše. Aťa Oličová, přítelkyně Hany a dcera dobře informovaného rady Oliče, Hanu včas varovala. Ta stihla spálit alespoň část Masarykových a Benešových spisů. Ale výslech na policii, který musela podstoupit, zřejmě zapříčinil, že psychicky neustála situaci. Policejní protokol referuje: „Přiznala se, že její manžel dlí od konce srpna 1915 ve Švýcarsku a že mu byly svěřeny na opatrování spisy profesora Masaryka.“ Dvorní rada Olič dal totiž po odchodu Masaryka a pak i Beneše spisy převést do prázdného bytu ve Vršovicích. Policie až do doby výslechu Hany o úkrytu nevěděla, ale teď si pro bedny se spisy došla na přesnou adresu. Následkem toho byl zatčen i rada Olič.

Hana byla držena ve vězení v Praze a koncem listopadu 1915 převezena do věznice zemského soudu ve Vídni. Její zdravotní stav se zhoršil a po několika měsících, v březnu 1916, byla propuštěna na svobodu. Vyčkávala na soudní proces. Hana i Olič byli obviněni, že úmyslně odstranili spisy profesora Masaryka stíhaného za velezradu. Soudní jednání však bylo odročeno na neurčito, protože policie mezitím získala další informace o spojení mezi Prahou a Švýcarskem. Oba obžalovaní byli odesláni do Prahy k novým výslechům a pak opět převezeni do vídeňského vězení. Tentokrát snášela Hana Benešová věznění ještě hůře. Vysvobodila ji až všeobecná amnestie císaře Karla, vyhlášená v červenci roku 1917. Až do konce první světové války se skrývala u příbuzných v Řevničově. Svého manžela neviděla tři roky a větší část této doby si nemohli ani dopisovat. První dopis od Beneše dostala v listopadu 1918, tedy až po vyhlášení Československé republiky. Tehdy už její muž nebyl jen studentem Sorbonny, novinářem, později docentem na univerzitě a začínajícím politikem. Stal se ministrem zahraničí prozatimní československé vlády, jejíž vznik byl vyhlášen v Paříži 14.října téhož roku.

Beneš píše Haně: „Vzpomínal jsem tolik a stále na Tebe, na Vás všechny, na Aťu, na všechny u radů. Slyšel jsem, co jste vytrpěli, jak zlé to bylo, tušil jsem to. Až se vrátím, všechno mi povíš, všechno vyložíš - vidíš už dnes jasně, že to nebylo nadarmo. Všichni mně tolik vyprávěli, jak jste se chovali a drželi důstojně, to byla největší moje radost. Já zde za to jednal tak, že to Vaše utrpení velmi draho bylo vykoupeno...“ V dalších dopisech píše, jak se těší domů a jak pyšný je na to, že po boku Masaryka významně pomohl vytvořit samostatný stát. „Eduško moje drahá“, odpovídá Hana manželovi v dopise ze 16.listopadu, „co Ti mám honem povědět? Když včerejší večerníky přinesly zprávu o Tvém dopisu Národnímu výboru, přála jsem si, jen ale docela tajně, aspoň slovíčko dostat od Tebe... O tom, co jsme prožili, Ti budu povídat, až přijedeš. Jest toho mnoho; jen toliko, Edunko, že když slyším nyní ze všech stran o oběti a utrpení, musím to odmítat, poněvadž jsem to vše ráda snášela (jestli lehce je jiná otázka - nemoc) a především mě těšilo, že dávám i v této jinak až děsné pasivitě přece jen byť malinký příspěveček k Tvojí práci...“

Oddanost Hany manželovi a jeho práci byla obrovská, přeci jen ale byla i milující ženou, která si s Benešem nechtěla jen dopisovat. Když se ukázalo, že Edvard bude muset ještě nějaký čas zůstat v Paříži, psala: „Že především toužím být u Tebe víš. Vždyť už jen z Tvojí blízkosti bych získávala. Nemyslím, že bys mi mohl mnoho času věnovat, ale tu a tam snad bych přece Tvých volných chvil - kterých je jistě moc málo - využila... Já jsem slyšela, Eduško, jaký je z Tebe elegánek, a i po té stránce se tolik na Tebe těším... líbá Tvoje drahé chytré čelíčko s velikou láskou Tvoje Hana.“

Po boku prvního ministra zahraničí a prezidenta

Nebylo to vždy snadné

Konec války a vznik Československé republiky přinesl do života Hany Benešové velikou změnu. Edvard Beneš se stal ministrem zahraničí a později prezidentem. Ještě před jeho návratem z Francie se za ním Hana chystala do Paříže, kde Beneš vedl diplomatická jednání.

V dopise jí udílel rady na cestu: „Připrav se ovšem na to, že budeš rerezentovat, dávat diner a déjeuneur k ministrům, velvyslancům, prezidentovi atd. atd. Je to strašná obtíž a robota, ale musím to dělat... Moc bát se toho nemusíš, člověk se do toho vpraví rychle“, uklidňoval. Beneš, který byl evropskou elitou respektován jako výjimečně talentovaný, ale poněkud strohý diplomat, měl vedle sebe ženu, která zaujala svým taktním jednáním a elegancí. Když svou pracovitostí partnery dokázal unavit, Hana uměla „nezávazně“ konverzovat a často pomohla ke vzájemnému porozumění. Do Čech se oba vrátili až 24.října 1919. Ovace při jejich přivítání v Praze byly veliké, údajně ještě větší než při návratu Masaryka. Beneš ve své knize Světová válka a naše revoluce později vzpomínal: „Náš národ pozdravil hodinu osvobození s takovým nadšením a s takovými nadějemi, že znalci politiky a kolektivní psychologie se až obávali chvíle, kdy se celek zase bude vracet k normálnímu životu. A skutečně, to nadšení, ty nekonečné naděje, ta veliká víra, že nastává nový život, nový svět a poloviční ráj, to vše ve chvíli normálního života a běžného politického boje stran a osob se ponenáhlu začalo obracet u velké řady našich lidí ve zklamání. Každý si tu svobodu představoval po svém a chtěl po ní vyplnění svých speciálních a nejčastěji osobních přání.“ Dobře však víme, a věděl to i Beneš, že doba první Československé republiky, i když přinesla vytouženou samostatnost a demokracii, nebyla a ani nemohla být rájem na zemi.

Později, když Beneš cestoval do zahraničí sám a Hana někdy zůstala v Čechách, posílal jejím prostřednictvím dopisy předsedovi vlády i prezidentu Masarykovi. Hana se s rodinou Tomáše G. Masaryka stýkala velmi často. S Alicí Masarykovou je kromě přátelství spojovala i práce pro dobročinné organizace. Dopisovaly si spolu o práci v Československém Červeném kříži a po smrti Charlotty G. Masarykové hledala Alice u Hany útěchu, když se těžce vyrovnávala s odchodem matky. Přátelství i útěchu u Hany hledal i Jan Masaryk. A ona si s ním, narozdíl od svého muže, který mu byl jako ministr zahraničí nadřízeným, i tykala. Když Benešovi dobudovali dům v Sezimově Ústí, Jan Masaryk tu měl stále vyhrazený volný pokoj, do kterého někdy o víkendech přijížděl.

Hana, přes mnohaletou snahu a léčení, nemohla mít děti. Přestože po dítěti velmi toužila, adopce se jí nezdála společensky přijatelná. Náhradou za vlastního syna se jí tak stal synovec Jiří Vlček, který s Benešovými v Sezimově Ústí strávil část dětství. Jejich „dtětem“ byl také samotný dům, budovaný s velkou láskou. Vzájemné dopisy Benešových z té doby svědčí o tom, že si oba uvědomovali, že mají na světě především jeden druhého. V únoru roku 1924 píše Hana Benešovi poté, co si v novinách přečetla jeho řeč, v níž bilancoval uplynulých pět let československé zahraniční politiky: „... nebylo to vždy snadné... Vědí to jiní, tak jako to víme my dva?“ Měla pravdu, ale později měly přijít i chvíle mnohem horší, o kterých neměla ani tušení. Zatím všechny složité okamžiky zvládala dobře. Za jiné hovoří citace z dobového společenského listu: „Kdo i sám sobě dovede být přísným, kdo i v domácnosti uplatňuje zásady ohleduplnosti a úcty k bližnímu, může každou chvíli předstoupit před nejvznešenější společnost.“

Edvard Beneš se stal Masarykovým nástupcem, když byl 18.prosince 1935 zvolen prezidentem republiky. Zhoršení zdravotního stavu a potom i smrt prezidenta Masaryka na podzim roku 1937 jakoby předznamenaly dramatický vývoj dalších let, se kterým byli Hana Benešová i její muž úzce spojeni. Dne 2.září volal Jan Masaryk, že zdravotní stav otce se zhoršil. Benešovi zastihli Masaryka v Lánech ve stavu bezvědomí, pak se jeho zdravotní stav krátce zlepšil. Po několikadenním zlepšení přišla opět krize a 14.září 1937 prezident Masaryk zemřel. Už od prvních měsíců roku 1938 se Beneš snažil horečnými jednáními odvrátit krizi. Hana mu, jako ostatně vždycky předtím, kryla záda.

V exilu

„Prezident Masaryk řekl, že bez Beneše bychom tu svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše.“

Slova, která čteme v Lidových novinách z 19.prosince 1935, den po volbě prezidenta Beneše. Karel Čapek, podepsaný šifrou G., se zde věnuje osobnosti první dámy: „Nebyl to snadný život, jímž musela projít tato plavovlasá, tichá a jaksi pastelová žena, vykonala dílo veliké a skryté, ale zato tím vzácnější. Máme nového prezidenta, na kterého můžeme být hrdi, ale zároveň s ním jsme získali první paní ve státě, jak říkají Američané, která je hodna úcty a lásky nás všech.“

V březnu 1936 oslavili Benešovi spolu s rodinou Masarykových v Lánech 86.narozeniny TGM. Hana si od Masaryka nechala podepsat jídelní lístek a na rub zaznamenala atmosféru toho dne. V posledním "bezstarostném" létě roku 1937 se naučila v Sezimově Ústí řídit vůz a úspěšně vykonala řidičskou zkoušku. Byly to zřejmě její poslední klidné prázdniny.

V září 1938 se Edvard Beneš snažil vyřešit vážnou krizi svou pracovitostí, vytrvalostí a vůlí. Byly to vlastnosti, které v jeho kariéře demokratického politika většinou vedly k cíli. Nynější protivník byl ale silnější než Beneš a zbraně, které používal, neměly s demokracií nic společného. Hana Benešová byla informována o návštěvě velvyslanců Anglie Newtona a Francie Delacroixe v noci z 20. na 21.září, po které se Beneš rozhodl souhlasit s odstoupením pohraničního území. Věděla, že připravuje svou abdikaci. Spolu s Alicí Masarykovou zorganizovala tajné přijetí zástupců Československé obce sokolské, kde sokolové prezidenta žádali o instrukce, jak pomoci v krizové situaci. Hana se Beneše snažila, jako mnohokrát předtím, držet nad vodou. Prokop Drtina, který byl jako tajemník prezidenta svědkem událostí těch dní, ve svých pamětech vzpomínal: „Trnul jsem strachy, aby se v tomto stavu prezidentovi nestalo, že by pod vlivem oslabené konstrukce tělesné učinil rozhodnutí, které by jinak jeho velký duch nikdy v sebehorší situaci neučinil.“

Do svého deníku z těch dnů si Hana poznamenala, že "E." mluvil do rozhlasu o otázce dohody se sudetskými Němci. Hana projev poslouchala spolu s Alicí Masarykovou. Když se 13.září vracela ze zahrady v Sezimově Ústí, dozvěděla se o vyhlášení stanného práva. Dne 29.září si Hana Benešová zapsala: „Schůzka v Mnichově. Neville Chamberlain, E. Daladier, Benito Mussolini a A.Hitler nás odsoudili k odstoupení sudetského území.“ Co všechno znamenal obsah této stručné věty pro budoucí roky! Prezident Beneš abdikoval. Asi tři týdny strávil spolu s Hanou v Sezimově Ústí, postupně se však stupňovaly německé požadavky, aby odjel z republiky. Své věci si sbalili do dobytčích vagónů a sami odletěli 22.října do Anglie. Tím skončila éra první demokratické republiky.

Edvard s Hanou se v Londýně ubytovali v domě svého synovce Bohuše Beneše ve čtvrti Putney. Edvard Beneš jedním okamžikem sestoupil z role prezidenta do role soukromé osoby. Neměli příliš mnoho peněz. Hana sama nakupovala a obhospodařovala malou domácnost. Benešovi na sebe poprvé od roku 1914 měli dostatek času a také poprvé od té doby žili jako obyčejní lidé. V únoru 1939 odjeli do Spojených států, kde Beneš přijal profesuru na univerzitě v Chicagu. Výjezd zorganizoval Jan Masaryk a hlavním záměrem bylo podpořit československou věc. Benešovi poskytli stovky rozhovorů a navštívili desítky spolků amerických žen. Tam se také 15.března dozvěděli, že Hitler obsadil zbytek Československa. V červenci 1939 se vrátili opět do Británie. Deník Hany Benešové se plní poznámkami o práci v Červeném kříži, v březnu 1940 se účastní slibu prvních československých zdravotních sester a vzápětí pomáhá na velvyslanectví: „ ... vybalujeme bedny z Ameriky od našich krajanů pro pomoc našim běžencům. Jest jich 84 kusů.“ Poté, co před Hitlerem kapitulovala i Paříž, nebezpečí se přiblížilo do Anglie. Z Francie se evakuovali českoslovenští letci, kteří předtím sloužili ve francouzské armádě. V červenci britská vláda uznala československou vládu v exilu. Hana si zapsala: „V 11 hodin slib členů vlády v Park Street. V 5 hodin první ministerská rada v Park Street.“

Zuzana Pacinová, redaktorka časopisu Veřejná správa

Datum vložení: 2. 12. 2019 16:05
Datum poslední aktualizace: 2. 12. 2019 16:05
Autor: Správce Webu

Datum a čas

Dnes je sobota, 29. 2. 2020, 11:45:20

Informace emailem

Novinky e-mailem

Mobilní aplikace V OBRAZE

V Obraze

Google

Apple

Aktuální počasí

Počasí dnes:

29. 2. 2020

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť, od 600m srážky sněhové. Denní teploty 4 až 8°C. Noční teploty 4 až 0°C.

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5
1
6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22
1
23
24 25 26 27 28 29 1