František Jaroš (23.11. 1911 - 21.11.1944)

21. listopad 1944. Ve 20.00 hod. dochází zpráva o neštěstí při zneškodňování Tellermin na silnici Loon Plage – Dunkerque MR 39&28/173 816. Rotný František Jaroš a svobodník Rudolf Etzler byli zabiti při výbuchu 10 Tellermin, voj. Bezděk a Pte. Smith od 7th Canadian Royal Tanks Regiment byli zraněni…

                                                        (Z válečného deníku ženijní roty Čs. samostatné obrněné brigády)

František Jaroš se narodil dne 23. listopadu 1911 v Háji u Duchcova v domě č.p. 111 v Kubátově ulici Josefu a Žofii (roz. Vorlové) Jarošovým. Vyrůstal jako nejstarší syn vedle svých sourozenců: Boženy, Oldřicha, Jaroslava, Vlasty, Milady a Zdeňky. Navštěvoval obecnou školu v Háji, kde se učil 5 let, další dva roky následovaly na měšťanské škole v Oseku, kterou ale nedokončil. Během svého života střídal mnoho zaměstnání. Byl sklářem, horníkem a v době nezaměstnanosti pracoval na opravách silnic. František byl také ve 20. a 30. letech aktivním trempem. Severočeští trempové z Háje u Duchcova se sdružovali převážně v osadě „Vodopád“. Na sklonku 30. let se dokonce zapojil do práce Svazu mladých, což byla mládežnická organizace vycházející z představy jednotné fronty levicové mládeže zaměřené proti fašismu bez ohledu na odlišnosti v jejich přesvědčení. František Jaroš byl mimo jiné také od 30. let členem Tělovýchovné jednoty Sokol Háj a později za svého působení ve Španělsku udržoval dokonce kontakt přes dopisy s Janem Zelenkou-Hajským.

Po vypuknutí španělské občanské války František cítil svou potřebu pomoci proti fašistům ve Španělsku. A tak 11. listopadu 1937 na vlakovém nádraží v Duchcově oznámil svým kamarádům trempům, že odjíždí na Světovou výstavu do Paříže. Svůj skutečný záměr však tajil jak před svými kamarády, tak před svou rodinou. Hodlal riskovat svůj vlastní život v boji o cizí, vzdálenou zemi. Z Paříže tak pokračoval do Španělska, kde se stal příslušníkem roty T. G. Masaryka a přidal se tak na stranu bojujících proti fašistům generála Franka. František během války udržoval stálý kontakt se svou rodinou, a tak díky do dnes zachovaným dopisům můžeme sledovat jeho osudy i to co ho vedlo riskovat takto svůj život. Dozvídáme se tak, že své působení ve Španělsku považoval za svou povinnost, tvrdil, že „je lepší padnout v boji, než žít na kolenou“. Ve vítězství ve Španělsku viděl mír pro celý svět, hodlal obětovat svůj život, aby jeho sourozenci doma měli lepší budoucnost, bojoval za lepší zítřek. František věřil v jasné vítězství, avšak fašisté byli v tuto dobu již příliš silní a ve Španělsku zvítězili. František se tak musel se svými druhy stáhnout do Francie, kde si mimo jiné doléčoval  zranění z boje. Domů se však vrátit nemohl, jeho rodná zem byla zabrána fašisty z Německa. Tak se již 14. prosince 1939 podrobil odvodu do československé zahraniční armády a s ní ustoupil do Velké Británie, kde se od 1. dubna 1940 podrobil výcviku. Toužil po vysazení v okupované vlasti, nabízel se zpravodajcům pro sebevražednou misi v rodném Podkrušnohoří. František prošel kromě toho parašutistickým výcvikem a ve skotských horách absolvoval náročný přepadový kurz, jehož součástí byla i práce s výbušninami. Nakonec se ale dostal do II. ženijní čety, kde už zůstal.Kromě toho si také v československé státní škole ve Whitchurch doplnil nedostatečné vzdělání a v dubnu 1942 tak složil zkoušku z učiva třetí třídy měšťanské školy. Konečně po vylodění spojeneckých armád ve Francii také vyvstala možnost zapojení Československé samostatné obrněné brigády, jejímž členem byl František, do bojů. Dostal se tak k francouzskému přístavu Dunkerque, ležící na pobřeží Calaiské úžiny. Přestože fronta byla daleko, město i přístav dosud byly v držení Němců. Němci zde kladli tvrdý odpor, opírající se o mohutné dělostřelectvo, ale také o důmyslný systém přírodních a umělých překážek. Již v prvních bojích byl František vyznamenán medailí Za zásluhy. „Své vojenské povinnosti plnil s příkladnou obětavostí a nadšením,“ bylo zapsáno ve vojenských análech po jeho smrti.Během následujících bojů přibývalo zraněných a padlých vojáků z řad čs. brigády. Za dlouhého obléhání přístavního města padl 21. listopadu 1944 při zneškodňování miny i rotný František Jaroš, velitel ženijní roty. Hned o dva dny později byl pohřben na vojenském hřbitově v Bourborg Ville. Ironií osudu se tak stalo právě v den jeho třiatřicátých narozenin.

Dnes hrob Františka Jaroše můžeme najít na vojenském hřbitově La Targette - Pas de Calais u vesničky Neuville-Saint Vaast ve Francii. Tento hřbitov se stal jediným československým vojenským samostatným hřbitovem ve Francii. V roce 1959 sem byly převezeny ostatky Františka ze hřbitova Bourbourg, jeho hrob má na hřbitově La Targette označení L/16. Františku Jarošovi 14. října 1948 udělil prezident Československé republiky za osobní statečnost před nepřítelem, osvědčenou v boji za osvobození republiky Československé z nepřátelského obsazení, Československou medaili za chrabrost. Další vyznamenání, které František Jaroš získal, je Československý válečný kříž z roku 1939. Dále byl vyznamenán Československou vojenskou medailí „Za zásluhy“.

Postupem času po jeho smrti komunistický režim v Československu neprojevoval o jeho osobu žádný zájem, přestože byl levicově orientovaný. Důvodem bylo, že bojoval na západní frontě, nikoliv na východě po boku Sovětů. Tím tedy na dlouhou dobu zhaslo bádání o jeho osobě a lidé, kteří se do něho pouštěli, tak činili neoficiálně. Zvýšený zájem o jeho osobu nastal až po roce 1994, kdy byla na jeho rodném domě v Kubátově ulici č. 111, odhalena pamětní deska. Později došlo k pojmenování jedné z ulic v Háji u Duchcova podle jeho jména. Ale i přesto zůstával částečně v zapomenutí. Až po tomto roce se začalo více pátrat po jeho osobě a začal se připomínat jeho život. Jak na setkání rodáků, kde o jeho osobě byla výstava, tak články v novinách a tento rok by dokonce o jeho osobě měl vyjít článek v Duchcovském sborníku Dobromysl, jež vychází jednou ročně. Připomínání jeho života je pro nás velmi důležité, jelikož musíme mít neustále na paměti, že i z naší obce pochází hrdinové, kteří bojovali za svobodu naší země, našeho domova. Je tedy na místě uchovat si vzpomínku na jeho život a hlavně ho znovu neuvrhnout do zapomnění.

Zpracoval:  Jakub Šimek